Lezec Ondra Šnopl a rok 2014

Ještě před pár lety jsem bral lezení jako honbu za čísly, snad proto, abych ukázal, že na to mám, snad proto, že miluju pohyb a sport jako celek a tam přeci jde o vteřiny, metry…čísla. Tenhle rok byl však jiný. Ne, že by mě přestala zajímat obtížnost, nepřestal jsem v hospodě máchat rukama při diskuzi a stínování kroků, jak správně zalomit lištu a jak naskočit oblinu, stále se snažím lézt své maximum, ale mnohem víc si užívám to, že můžu být ve skalách, na bouldrech nebo na tréningu se svými přáteli a s těmi, které mám rád!

Coolich

Během roku jsem měl možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Některá shledání byla jen chvilková, dotyční proběhli mým životem jak Usain na stovce, o to intenzivnější vzpomínky zanechali. Jiní mě neskutečně inspirovali svým přístupem a odhodláním a zůstane na ně nesmazatelná vzpomínka a přátelství na celý život. Nemám žádné lezecké idoly, snažím si od každého vzít něco, něčím se inspirovat, obohatit, nechat se posunout dál, lezecky, tak i jako člověk. Osoba, která mi v tomto ohledu nejvíce pomáhá, inspiruje, učí, podporuje a lezecky i duševně rozvíjí, je táta. Díky, tati!

Coolich

Jak se říká: “Jak na nový rok, tak po celý rok“ a tak jsme začali sezónu jak jinak než ve skalách. Jen co jsme strávili řízek s bramborovým salátem, vyrazili jsme směr Francie, přesněji C’ote de Azur a okolí Monaca. Ubytování jsme měli domluvené u skvělé hostitelky a především kamarádky Míši. Garzonka 5x5m, sedm lidí s cajkama a spoustou dalších nepotřebných věcí a Africký šnek Lojzík. Nebudu zdlouhavě popisovat oblasti, v kterých jsme lezli a jaké cesty, zkrátka Francouzské pobřeží, úžasné scenérie, jídlo, víno a především, to lezení…zkrátka oslava nového roku jak má být!

Coolich

 

Další místo, kam mě letos zavedly mé lezecké touhy, byly Tatry. Černé štíty, zahalené v bílém sněhovém plášti. Ta atmosféra, tajemno se snoubí s krásou a ve vzduchu je cítit dobrodružství a často i Borovička z úst návštěvníků chaty. Paní zima byla letos jak dívka na prvním rande. Nesmělá, neukáže vše, co skrývá a nechá se jen letmě políbit na tvář. I tak nám dopřála podmínky vhodné pro naše zimní radovánky ve žlabech, na skalních prazích, stěnách nebo ledopádech.

Coolich

Zima v Čechách, spíš pokus o ní přál boulderingu a toho se muselo využít. Bouldering pro mě má takový zvláštní náboj, mám rád tu dynamiku, přesnost, sekvenci těžkých pohybů, kde si člověk hraje s gravitací jen na konečcích prstů. Přes zimu je to pro mě ten nejlepší trénink. Nerad chodím do prachem nasáklých bouldrovek a celkově na překližku a tak jsem víkend co víkend vyrážel poznávat a zkoušet nové směry ve starých oblastech…Bahratal a Labák. Pokud bych chtěl řešit čísla, povedly se mi přelezy do obtížnosti 7C. Bohužel s nárůstem boulderistů vzrostl i tlak ze strany ochránců přírody a policie, kterým soukromě neřeknu jinak, než čuníci. A přeci lepší, než se hádat s celým vepřínem, je popojet o pár kilometrů jinam a užívat si obíleného kamení bez zbytečné buzerace a pokut. S prvními teplými slunečními paprsky jsem se jak stěhovavý pták vrátil do své oblíbené oblasti Sněžník. Měl jsem tu vyhlédnutý jeden směr, Californication 8A. Po krátkém zkoušení mi bylo jasné, že to bude jeden z boulderů, do kterého se budu muset zakousnout s buldočí zarputilostí. Když na to přijde, jsem umanutý, nespokojím se s maximem a tluču do toho hlava nehlava. Jsem tím posedlý a moje psychika zažívá muka! V práci si beru volno. Konečně, po tolika výjezdech…jak by řekl můj kamarád Kuba Jedlička, ujezdil jsem ho! Během zimy a jara jsem udělal dost nových boulderových směrů, především v okolí Liberce, ale také v Labáku, Vysokém Vrchu a dalších oblastech. Od té chvíle jsem cítil, jak kdybych dočetl krásnou knihu a dal ji zpět do knihovny s myšlenkou, že se k ní ještě vrátím a znovu přečtu některé kapitoly. Stejně tak to bylo i s boulderingem.

Coolich

Během roku jsem se postupně z nízkých kamenů čím dál více přesouval do vyšších stěn, mezi okřídlené poutníky nebes. Snad proto, abych se i já cítil svobodný tak jako oni, poznal svět z jejich perspektivy a mohl se seshora smát malichernostem této doby. Výlety do Ennstalu, pod Dachsteinský ledovec, TotesGebirge, Zillertal nebo Ötztal a další byly zkrátka a jednoduše balzámem na duši, v tomto uspěchaném světě. Ne vždy komfortní podmínky umocnily pocity a člověk si o to víc uvědomovaltu pomíjivost okamžiku. Oblastí, které jsem během roku navštívilbylo hodně, ať už domácí písek, ještě domáčtější Jizerskou žulu, Polskou žulu, Rakouské vápno a žulu, Francouzské vápno a písek, Německé vápno a další a další. Nebudu vyjmenovávat všechny oblasti, kde jsem byl a cesty/bouldery, které lezl, snad přiložené fotky dokáží dokreslit mozaiku zážitků ze skal jednoho lezce.

Komentáře